Paní Harrisová

“Haló, paní, co to děláte, haló, proč mě neposloucháte?” ozval se starší proplešatělý muž.

“Tak za prvé, není to paní, ale poručík a za druhé, dávám Vám pokutu za to, že stojíte na místě pro postižené. A buďte rád, že to je jen pokuta, příště Vás za takový prohřešek nechám rovnou předvolat k nám na okrsek”, řekla rázně, ale trochu unaveně Linda Harrisová dalšímu otravovi ve velkém autě, který je příliš důležitý na to, aby si našel parkovací místo jako každý druhý člověk.

“Víte, kdo já jsem, víte koho já znám” rozčiloval se na ni muž, ale všechno to kolem Lindy jen proplouvalo. Neměla náladu se hádat s dalším veledůležitým otravou a už vůbec ji nezajímalo jestli je to snad bratr samotného prezidenta. Koneckonců pokuty nevybírala z vlastní vůle, ale protože ji sem poslal kapitán, za ten zatracený případ ukradených zlatých prutů. Ani na minutu nezapochybovala, že je v tom nějak namočený i starosta, ale to, že jej předvolala k výslechu byl pro kapitána už příliš silný oříšek a proto teď zblízka hleděla na rozšířené póry v rudém obličeji majitele sportovního SUV, který se pořád rozčiloval nad tím, že si mu někdo opovažuje dát pokutu. V klidu dopsala pokutový lístek, strčila mu jej do kapsy jeho módního saka a šla zpátky ulicí k autu zaparkovanému o pár ulic dál.

“Hlášení z hotelu Black Horse, žádají asistenci při otevírání pokoje” ozvalo se Lindě z vysílačky, kterou měla zavěšenou na opasku.

“Tady Harrisová, slyším a jedu”, řekla Linda bezbarvě. Takové situace se pochůzkářům stávaly neustále. Nějaký host utekl bez placení, nebo odmítl opustit hotel, ale majitelé nesměli do pokoje vstoupit kvůli nějakým nesmyslným zákonům a museli počkat na příchod policisty. Trošku přidala do kroku, a za chvíli už zvonila na šedé otlučené dveře hotelu Black horse.

“Bonjour poručíku” pozdravila Lindu madam Sarvisová.

“Bonjour madam Sarvis” řekla s pousmátím Linda. Madam Janett Sarvisová byla původem francouzka a i když už několik desítek let žila na britském venkově, stále byla tělem i duší francouzka, jak ráda říkala.Madam Sarvisová byla trošku upovídaná, přitloustlá, věkově okolo šedesáti.

“Tak zase další, pojďte prosím dál” řekla se smutným úsměvem madam Sarvisová. S Lindou se vídali aspoň dvakrát do měsíce, kdy spolu řešili hlavně neplatiče.

“Nahoru, a doleva poručíku, pokoj č. 14, dám zatím postavit na čaj mon cher, vypadáte zmrzle” křikla na Lindu madam Sarvisová, která už byla v půli schodiště.

“Děkuji, Madam, za chvíli jsem dole.”

 

Pokoj č.14

Albert Gambridge si na svém vzhledu vždy zakládal. Myšlenka, že by ráno jen tak vyběhl neupravený z domu pro něj byla nepřípustná. Muži si z něj proto dělali legraci, ženy ho docela chápali, ale Albert, ten to nikdy moc neřešil. Ne, že by trávil hodiny před zrcadlem, ale ten pocit, když se ráno oholil, pečlivě načesal zbytky ustupujících vlasů, oblékl se do padnoucího obleku a s mistrovskou přesností vykouzlil uzel na kravatě, pro něj byl důležitý. Ten pocit, že tuhle část svého života má pod kontrolou, že si vybírá jak se bude oblékat.

Už když jako mladý pracoval na různých krátkodobých brigádách přišel vždy v obleku a pečlivě upravený. Občas tím své zaměstnavatele až zmátl, což ho i vnitřně trošku těšilo. Když šel ráno vrátnici fabriky pečlivě upravený, načesaný a vždy v obleku, zdravili ho vrátní už z dálky. Když za chvíli procházel stejným směrem v montérkách aby jim předal nějakou zprávu, už ani nezvedli hlavu.

Albert se při té vzpomínce pousmál, ještě jednou se před odchodem prohlédl v zrcadle, popadl termo hrníček s čajem a vyrazil ze dveří. Hodiny ukazovali 7: 45 minut ráno.

V hotelu Black Horse byl Albert poprvé. Párkrát kolem hotelu procházel, ale šedá a nevýrazná omítka jej nikdy nepřiměla se nad touto stárnoucí budovou zamyslet, nebo ji snad navštívit.Bylo patrné, že hotel má ty nejlepší časy již za sebou. Kdysi dávno to bylo místo, kde se mísili rodiny s malými dětmi, kteří přijeli buď kvůli malé pláži, které město Ridgewick trošku nabubřele nazývalo nejhezčí pláží jihovýchodu a nebo obchodní cestující, které sem přivála možnost obchodu v místní automobilce, která zaměstnávala snad všechny lidi z okolí, kteří pracovat chtěli či museli. Doby, kdy si hosté v hotelu Black Horse podávali dveře, už ale byly pryč. Všechno to začalo v šedesátých letech, kdy zemi protnulo několik dálnic. Najednou nebylo těžké se dostat dále na východ, kde byly pláže o kterých si Ridgewick mohl nechat jen zdát. Posledním hřebíčkem do pomyslné ridgewické rakve byl krach automibilky, který utnul přísun všech dalších cestujících. Z Ridgewicku se stalo, ospalé, ušmudlané město plné starých lidí.

Albert seděl na staré, trošku potlučené židli v hotelu Black Horse v pokoji č. 14. Polstrování už na pár místech popraskalo, ale stále si ještě tento starý kus nábytku zachovával určitou vážnost. Měl na sobě pečlivě vyleštěné hnědé boty s vnitřním šněrováním, tmavě modrý oblek, bílou košili s drobnými iniciály AG na kapsičce, hnědý opasek a nachovou kravatu. Seděl s rukama na stole před ním, nohy pokrčené v kolenou, záda rovná jako pravítko. Jediné co tomuto výjevu dávalo divnou pachuť byla Albertova hlava, která byla hluboce zakloněná dozadu, jakoby se Albert upřeně díval na starý strop. Jenže Albert se na strop nedíval, ani nemohl, byl už totiž pár hodin mrtvý. Jeho tělo už citelně chládlo, stejně jako čaj v jeho termo hrníčku, který stál na stole před ním.Z očí se vytratil jejich lesk a čas, který na hodinách ukazoval 15:30, jako by se v pokoji č. 14 hotelu Black Horse úplně zastavil.